Wow… Tak to mám za sebou. První den ježdění na Cypress. Křest ohněm jsem přežil ve zdraví. Na minulý víkend, konkrétně sobotu, jsem se dohodl s Danem z On Top, že mě a další tři kluky vyveze na Cypress a bude nám dělat, jak se sám nazval, Shuttle Bitch. Sraz byl v 9 hodin před krámem. Dorážím jako první za 10 minut devět. Čekání si zkracuju laděním přehazovačky. Za chvilku přijíždí Dan na svým Cruiseru. V těsném časovém závěsu za ním i dva mechanici. Vyndávají stojany, kola, převlíkají se do pracovního (oblékají si zástěru) a už v 9.15 otevírají krám. Což je ¾ hodiny před oficiální otvíračkou a to je sobota Tomu říkám pracovní morálka.

Už jsou tady i tři kluci, se kterýma jedu. Všem bude tak 17–19 let, z čehož usuzuju, že o zábavu budu mít postaráno. Cypress je totiž nejprudší kopec s trailama tady na North Shore. Tratě jsou tu prý extrémně technické a rozbité. Jako jediný tu mám komplet chrániče, za což jsem ve finále rád, protože jsem šel několikrát z kola ven. Kluci jezdí jenom v tričkách. Místní North Shore style tratí mají v ruce a v podstatě nic jim nedělá větší problémy. Jen mě překvapuje, že na některých trailech, byli dva kluci poprvé v životě a to bydlí přímo v North Van. Průvodce nám místo zraněného Dana dělá kluk na Banshee Scream s Boxxerem World Cup. U nás v Čechách by ho za tuhle kombinaci na internetových diskusích asi rozcupovali, ale tady to nikdo neřeší.

Abych to shrnul. Celkem jsme jeli tři traily o délce odhadem 2km každý. První trail byl trochu víc do evropského stylu. Tedy víc downhillový, plynulejší a rychlejší. Rozsekaný byl teda dost s vybržděnými kolejemi a menšími dropy. Přirovnal bych to k Vancouveru na Božím daru, až na to, že tohle možná nebylo tak prudké. Na druhou stranu, tak ale vypadal celý trail jen s několika málo místy na odpočinek. Po absolvování s jedním pádem jsem si říkal, že o moc horší už to být nemůže. Hned další jízda mi dokázala, jak naivní jsem byl.

Druhá trať již pomalejší v daleko prudším kopci. Víc motání se kolem stromů a technické pasáže po skalách a šutrech v nehoráznym sklonu. Přibylo značně lávek, které naštěstí nebyly příliš skinny. Po cestě jsme nenarazili ani na moc skoků (slovy dva). Pokud ovšem nepočítám množství menších dropíků. Na konci tohoto trailu zastavujeme u rozcestí, které bikery rozděluje na opravdové borce a přizdisráče. Nachází se tu totiž gap rozměrů větších, než značných (cca 5m výška x 4m dálka). Opravdovým problémem je rozjezd do nepříjemné zatáčky a hlavně dopad, kde se musíte doslova trefit mezi stromy, protože ať skočíte jakýmkoliv směrem, tak míříte na jeden z nich. Hrubá to zkouška psychiky i techniky. Se staženými ocasy všichni volíme variantu B.

Třetí, tedy poslední, trail byl nejprudší a nejtěžší ze všech. Obsahoval taky nejvíc lávek, z nichž jsem některé musel jít po svých nebo objet. Balanc, který je tu jedna z nejdůležitějších schopností jezdce, totiž ještě nemám úplně v ruce. Musím ale říct, že se to každým dnem ježdění na North Shore zlepšuje. Bohužel ke konci trailu prorážím přední kolo. Nechce se mi to přezouvat uprostřed lesa, navíc kluci říkají, že jsme skoro u auta. Zbytek tedy absolvuju pěšmo a prohlížím si trať. Nutno dodat, že spoustu věcí je asi těžší sejít, než sjet.

Tak to by bylo z prvního dne ježdění na Cypress vše. Celkem dobytí vyrážíme ve dvě hodiny směr On Top. Dan se mě ptá, jak se mi to líbilo. Říkám, že supr ježdění a taky supr těžký. Celou dobu jsem měl plný ruce práce a kolikrát si říkal, jestli to má smysl se takhle trápit. Trochu mě uklidňuje Danova poznámka, že tohle říká poprvé každý