A je to tady. Chvíle, na kterou se nezapomíná. Předminulou sobotu v 9 hodin ráno vyrážím na první bikování na North Shore. S vidinou neuvěřitelných freeridů sedám v South Vancouveru na kolo a razím směr Downtown. Helma a chrániče na batohu a 4 litry vody, jídlo, nějaké to nářadí a mapka trailů na Mount Fromme. Při jejím zakoupení v On Top Bike Shop dostávám radu, že na rozježdění bude dobrý trail zvaný Seventh Secret.

Do Downtownu mi to trvá asi tak 40 minut, což je možná rychleji jak autobusem. Zde nasedám na Waterfront Station na Seabus, který mě i s kolem přepravuje do North Vancouveru. Po vylodění cesta vpřed vede už jenom do kopce. 21 kg vážící freeride mašina s 2.5 Kenda Nevegal. Optimální stroj na výjezdy. Vytahuji sedlo a snad poprvé v životě doceňuji vlastnosti teleskopické sedlovky. Cestu k vrcholu si zpříjemňuji zastávkou v On Top, kde dávám první svačinu a kupuji pumpičku, protože jsem včera večer zjistil, že ta co jsem si přivezl je rozbitá. Loučím se s klukama a zkouším si dát uphill. Kopec ale značně přiostřuje, takže asi po 30 metrech slézám z kola a začínám téměř dvou a půl hodinový pochod k vrcholu.

Na Mount Fromme vede Mountain Highway. Silnice, která přechází v kamenitou cestu, dost širokou pro auta, ale která je zahrazena závorou. Takže na začátek trailů se musíte dostat vlastní silou. Cestou nahoru jsem sice potkal asi dvě auta a dokonce i náklaďák, ale ty tu byli pracovně, nikoliv za zábavou. Bikerů a bikerek tu potkávám hafo. Kola mají převážně all-mountain až lehký enduro stroje. Jsou tu ale i partičky na ostrejch DH a FR mašinách. Většinou se jedná o poměrně nový, celkem potuněný záležitosti. Dost často se však objeví i kola starší, skoro i památeční. Starý Specialized FSR s dvoubrejlí Marzozzchi tak z roku 2000, starší Brodie, BeOne, o Norcích ani nemluvě.

Všichni bez výjimky rubou nahoru, až na mě tedy. Potupně tlačím, a abych řekl pravdu, mám toho docela dost. Někde v půlce kopce začínám mít mžitky před očima. Je mi opravdu blbě, skoro to vypadá, že se budu muset vrátit po silnici. Ani není divu. Poslední jídlo byli tři tousty k snídani někdy v osm ráno. Teď je čtvrt na dvě a jediné jídlo od snídaně bylo jablko. Dávám tedy vynucenou pauzu a cpu se svačinou, která zabírá téměř okamžitě. Můžu pokračovat.

Po dalších 45 minutách jsem konečně na začátku Seventh Secret. Oblíkám chrániče, provádím nějaké ty cviky na protažení. Zapínám helmu, nasazuji MX brýle. Naposledy se zhluboka nadechnu a pouštím se po kamenech dolu. Sem tam zatáčka, prudší sjezdík, technika v kořenech, kamenech nebo obojím. Sem tam lávky nebo krátký výjezd. Naprosto neprostupný, nádherný prales všude kolem. Slyšíte jen vlastní dech a zvuky kola. Dostavuje se pocit nirvány. Srdce skalního freeridera snad ani nemůže být šťastnější, protože jste v ráji.

Začínám cítit bolest v nohou, tak zastavuji na odpočinek. To bude tou cestou nahoru. Opírám kolo o strom, sedám si na kámen a poslouchám zvuky lesa. Dojídám zbytek svačiny s energetickou tyčinkou, protože kdy jindy budu potřebovat sílu, než teď. A jak bych vám co nejlépe popsal trail? Je to úplně jiný, než na co jsem zvyklý z Evropy. Na startu jsem měl automaticky zařazen těžký převod, protože jsem čekal sešup z kopce, ale už po prvních metrech, podřazuji na lehký převod. Nejedete tady totiž moc rychle. Spíš pomalu bych řekl. Hodně balancujete, vyhýbáte se stromům a snažíte se mezi ně vejít. Téměř neustále sjíždíte technické pasáže a vytáčíte se v ostrých zatáčkách. Následně nějaké rovinky, popřípadě výjezdíky. Tady na Seventh Secret moc lávek není, ale narazíte na ně taky. Zvlášť pěkná překážka byl potom přejezd padlého stromu. Vcelku široký, jen nesmíte spadnout, protože není úplně nízko. Jelikož jsem tu první den, volím objezd. Za nějakou tu chvilku přijíždím na rozcestí. Vpravo je Mountain Highway, vlevo pokračuje trail. Původně jsem se chtěl napojit opět na silnici, trochu se vrátit do kopce a zkusit Espresso, ale ani nevím proč, jsem si myslel, že tohle ještě není konec Seventh. Volím tedy možnost vlevo a pokračuji v trailu. Jen na jediném místě slézám z kola, protože tu je pás velkých kamenů, které nejde přejet. Pokračuji po rovince, téměř normální cestě lesem, která není rozbitá. Na několika rozcestí jsem trochu zmatený. Nejsou totiž v mapě. Párkrát se vracím ze slepé uličky. Nakonec se napojuji na docela pěkný trail. Hravý, jednoduchý, zábavný. Narážím na orientační cedulku. Mountain Highway doprava. Cesta je jasná. Tlačím kolo do kopce po nádherném trailu a říkám si, že by bylo supr to jet obráceně. Asi po půl kilometru jsem na silnici, kde jsem před čtyřma hodinama začínal. Cesta nahoru zabrala pěšmo kolem dvou hodin. Cesta dolu se zastávkama taky tak nějak. Jsem dobitý jako pes, ale spokojený. Nádherné svezení. Pouštím to po Mtn. Highway dolů bez brzd a směřuju domů.

pár ilustračních fotek