Přeprava kola je celkem zábavná věc, to vám teda povím. První rozčarování přišlo již v momentě, kdy jsem si kupoval letenku, jejíž cena se pohybuje od 20 000 do 35 000 Kč za ekonomickou třídu. Velkou roli přitom hraje letecká společnost a roční období, které jsem si zvolil nejdražší možné a to kolem letních prázdnin. Nejlevnější letenku nacházím od Air France (Praha-Paříž-Vancouver) vzápětí jsem ale vyveden z omylu, když je mi řečeno, že za přepravu kola se platí 150 éček za jednu cestu. No nic, hledáme dál. Jako nejschůdnější varianta se mi jeví British Airways, kteří kola přepravují zdarma. Základní letenka je sice dražší než od Air France, ale ve finále vycházejí levněji než Air France + 300€. Přeprava kola zdarma mi přijde skoro logická, když kolo stejně musí být zabalené v úhledné kartonové krabici a tudíž se velmi podobá kufru (rozměry by neměli přesahovat cca 170X21X86cm). I váha krabice musí být stejná jako je povolená váha pro ostatní zavazadla (2×23kg kufry (popřípadě kufr a krabice s kolem) + 5kg zavazadlo na palubu + si na palubu můžete vzít kufřík s notebookem). No prostě potřebují na něčem vydělávat. Druhé rozčarování přichází v momentě, kdy se při bikování na Ještědu seznamuju se Sváťou z Dirtbikeru a ten mi říká, že do Kanady letí taky, ale radši bez kola. Že si ho tu prý půjčí. První důvod je ten, že přiletí pouze na krátkou dobu. Druhý důvod je již závažnější a lehce mě znepokojuje. Dozvídám se totiž, že British Airways se dost často ztrácejí zavazadla. Prý kolem 5 milionů ročně (nepotvrzená informace). Jsou pak problémy s hledáním, časová prodleva v ježdění a co hůř, dostávám strach, že by se můj bike v případě ztráty ani nemusel najít. Volím tedy možnost pojištění. Ouha! Nikdo vám zavazadla nepojistí. Zkoušel jsem tři různé pojišťovny a ve finále i agenturu, kde jsem kupoval letenku a nic. Moc rizikové, vaše kolo je příliš drahé, zavazadla vám můžeme pojistit maximálně na 5 000Kč/kus. Bla bla bla.. Co se dá dělat. Kolo doma nenechám, to bych se tam unudil. Před samotným balením ještě provádím testování na Kokořínsku, jestli všechno funguje, jak má. Ve sklepě mám již připravenou dostatečně velkou krabici (Tímto bych chtěl poděkovat firmě Engrambikes, za poskytnutí krabice o rozměrech (114×24X60cm). Doufám, že ze mě budou mít na letišti radost, když přinesu daleko menší krabici, než mi dovolili. Demontáž probíhá rychle a bez problému. Odmontované díly rovnou balím do bublinkové folie a dávám stranou, abych na nic nezapomněl. Pláště a duše nechávám doma kvůli váhovému limitu. Ušetřím díky tomu 2.5kg. Když je všechno připraveno, začínám skládat díly do krabice a všude cpu polystyren, popřípadě chrániče a boty jako nárazníky. Nenechávám nic náhodě, protože zavazadla si po cestě užijou svoje. Tak po hodince má zabaleno a ke slovu přichází váha. Hmm 26 kg. Takže všechno zase ven. Sedlo, sedlovka, řazení, hlávko a tlumič jdou do kufru k oblečení. Dostávám se na 24 kg. To už musí projít. (kolo na letišti ani váženo nebylo – pozn. tsk.) Beru americkou pásku a pečlivě olepuji všechny hrany. Na bok krabice potom ještě přijde cílová adresa s telefoním číslem. Co se helmy týče, tak ta, jelikož je velká a do krabice ani kufru se nevešla, přišla do palubního zavazadla. Kontrolou jsem prošel v pohodě jak v Praze, tak v Londýně. Samotná cesta proběhla hladce. Z Prahy ve Vancouveru i s přestupem jsem za nějakých 16 hodin. První let do Londýna trval asi 2.5 hodinky. Což je tak akorát doba, kdy si v klídku dáte snídani a než se rozkoukáte, už jste zase na zemi. Mezipřistání se z původních 3 hodin protáhlo na 4, což už tak příjemné není. Ovšem 9 hodin letu Londýn-Vancouver to je teprve zábava. Za tu dobu jsem viděl Bitvu u Thermophyl a Želvy Ninja snad 3×. Světlým okamžikem byl asi 10 minutový sestřih z BMX závodů v USA, kterým kraloval Michal Prokop. Škoda jen, že se nejednalo o tuhle sezónu. Je 15.20 západoa­merického času, venku svítí sluníčko a já jsem konečně tu. Vancouver, BC, skoro se mi tomu ani nechce věřit. Rychle běžím pro kufr, který beru z pásů a pro kolo, pro které si musím dojít do speciálního oddělení. Nervozita ze mě padá, jen co spatřuji krabici. Je sice na několika místech protržená a pomačkané, ale je tu. O pár dní později, když už jsem si koupil nové pláště a duše, dávám kolo dohromady a s radostí zjišťuji, že je v pořádku. Všechno je tedy připraveno pro první bikování na North Shore, ale o tom až jindy.

mála galerka